Martina Salhiová

Ústav české literatury a knihovnictví

Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno

Tento článek se zabývá řadou didaktických pohádek, které napsaly autorka českého původu Martina Skala a bulharská spisovatelka Božana Apostolovová. M. Skala ve své tetralogii píše o nerozlučné dvojici umělce a jeho houslí pojmenovaných Strado. B. Apostolovová se proslavila sérií pohádek o děvčátku Božance. Její pohádky jsou velmi rozmanité –  fantastické i novelistické. V tomto článku budou pohádky analyzovány nejen po didaktické stránce, ale i z estetického hlediska.

Klíčová slova: didaktické pohádky, Martina Skala, Božana Apostolovová

This article deals with the series of didactic fairy-tales written by the author of the Czech origin Martina Skala and Bulgarian writer Bozhana Apostolova. M. Skala wrote tetralogy about a musician whose little companion is a violin called Strado. B. Apostolova is famous for her series about a small girl who is called Bozhana, some of her fairy-tales are magic, others contain stories of child’s life. In this article there will be analysed not only the didactic elements of both series but also the estetic ones.

Key words: didactic fairy-tales, Martina Skala, Bozhana Apostolova

Významným typem pohádek je seriálová tvorba, ve které je několik samostatných pohádkových příběhů spojeno hlavní postavou. Mezi české autory, kteří psali cyklické vyprávění s jedním hrdinou, patří: Václav Říha, Jaromír Jech, Marie Kubátová a především Václav Čtvrtek, jenž pomocí folklorního iluzionismu vytvořil cyklus pohádkových příběhů o loupežníku Rumcajsovi a jeho rodině. V bulharském prostředí je neopomenutelným autorem seriálových pohádek Borislav Aprilov, jehož dílo Приключенията на Лиско (Příhody Liska[1], od r. 1957) bývá označováno za svérázný pohádkový epos (Стефанов 2012: 232). V úplném vydání v nakladatelství Fjut (1999–2000) čítá šest dílů po 150 stranách. Nejedná se tedy o typickou sérii pohádek, ale o trojdílný román propojený několika pohádkovými novelami.

Jako zástupce seriálového typu současných pohádek bylo vybráno dílo autorky českého původu Martiny Skaly (nar. 1958) a bulharské spisovatelky Božany Apostolovové (nar. 1945). Pohádky mají klasický šťastný konec a nesou jasné poslání: vypovídají o nesmrtelnosti lidského díla (hudby, básně, příběhu) i o nesmrtelnosti rodinného pouta nebo přátelství utvořeného v dětství. Pohádky obsahují velké množství didaktických prvků (např. medailonky významných hudebních skladatelů a italského výrobce houslí Stradivariho, definice hudebních prvků, úloha melodie a harmonie v hudbě, současné ekologické problémy, nakládání s odpadky, vztah člověka k přírodě, popis mořských živočichů a jejich chování, pohled na mezilidské vztahy). Zároveň vypovídají o netradičním pohledu umělce (hudebníka i literáta) na okolní svět, který je vnímán citlivěji a barevněji.

Autorky se zaměřují na nejmladší recipienty, tj. na předčtenáře a na nepokročilé čtenáře mladšího školního věku, tzv. první čtení. Je tomu uzpůsobeno nejen písmo svou velikostí, tvarem a druhem (rozmanité vsuvky a vzkazy psané tiskace, zvětšování fontu písma např. u závěrečného přání na dobou noc), ale i členění do kratších úseků či osamostatněním věty na jednu stranu – housle Strado po nebezpečném dobrodružství, při kterém jim praskla struna, mohou konečně kouzelně zahrát: „S posledními tóny Vivaldiho skladby ZIMA zmizely i sněhové vločky na náměstí Campo dei Frari“ (Skala 2005: 51).

Jedná se o dobrodružně laděné pohádkové příběhy (někdy i rámcové příběhy) se silným didaktickým náběhem, který je někdy na škodu celé pohádce. Do jednoduché fabule pohádek pronikají jevy běžné pro dětskou psychiku: neustálé kladení otázek, zvídavost, důraz na rodinu a vlastní původ, např. housle Strado pochybují o slovech svého umělce, že patří do jeho rodiny: „Strado se zahledělo na spícího Variuse. ,Že by mi můj stařičký houslista neřekl pravdu? To není možné,‘ pomyslely si housle, ale uvnitř je začaly nahlodávat pochyby“ (Skala 2005: 28). V knihách často vyskytuje napomínání ze strany dospělého (nedávat náušnice kotěti, aby se netrápilo), poučení (učit se báseň nebo píseň nazpaměť celou, ne jen malý kousek), ale i upřímná pochvala a radost z dětských skutků.

Neopomenutelným prvkem jsou výrazné ilustrace, které obě knihy řadí mezi bilderbuchy, tj. knihy, jejichž ilustrace nejen dokreslují text, ale u předčtenáře plní zástupnou úlohu komentáře děje. Pohádky B. Apostolovové ilustroval výtvarník Kostadin Kostadinov, který využívá velmi sytých barev s ostrými liniemi, jež jsou celostránkové a zároveň lemují text. Obsahují i moderní prvky, nechybí v nich odkazy na současnou literaturu pro děti a dospělé, zároveň i na konzumní zboží, jak je často používáno ve filmech Walta Disneyho.

Knihy M. Skaly jsou zcela autorské, jak text, tak ilustrace vytvořila sama autorka. Zde se projevuje mnohem větší propojení textu a ilustrací i za pomoci komiksových bublin a různých vzkazů v obrázcích, graficky zvýrazněných citoslovcí prásk, žuch, cvrnk, žbluňk psaných jakoby dětskou rukou v tištěném textu. Autorka využívající především pastelových barev klade důraz na jemný detail. Velké množství postaviček je stylizováno jako houslový klíč nebo jako housle (pětihlavá saň švihá ocasem v podobě houslového klíče). Kromě hudebních atributů: notové osnovy, houslových klíčů a not, zobrazila na předsádkách knih i města, ve kterých se příběhy odehrávají.

Výtvarnice a prozaička M. Skala směřovala k umělecké práci již za středoškolských studií. Po maturitě pokračovala ve studiu historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Absolvovala 1981 a o rok později získala doktorát obhajobou práce z oblasti starších českých dějin. Po vysoké škole krátce pracovala ve Velké Chuchli v Praze v dostihových stájích. Brzy navázala jako kostýmní výtvarník spolupráci s pražským Divadlem Rubín, kde tehdy působil její první manžel, herec Ondřej Pavelka. V roce 1984 se jí podařilo vycestovat do Paříže a do vlasti se již nevrátila. Spolupracovala na filmech Romana Polanského a Miloše Formana. V emigraci trvale udržuje kontakt s českým kulturním prostředím. V současnosti žije se svou rodinou v Kalifornii.

V českém prostředí je známá především sérií autorských knih z let 2002 až 2005 o houslistovi Variovi a jeho nezbedných houslích pojmenovaných Strado (Strado & Varius, 2002, Strado & Varius ve škole Johanna Sebastiana Bacha, 2004, Strado & Varius. Sonáta pro vajíčko. Setkání s Mozartem, 2004, Strado & Varius a léčka Rudého abbé, 2005).[2] Knihy obdržely mnoho cen (např. Zlatou stuhu, Suk, cenu Magnesia Litera v roce 2002, ocenění Bílá vrána v roce 2004) a byly přeloženy do několika jazyků.[3]

1. Apostolovová-Pejkovová je významná bulharská básnířka zachycující ve svých dílech intimní vztahy, ale i sociální podmínky života v Bulharsku. Dále je autorkou dvoudílného románu s autobiografickými prvky Делнична библия (Bible všedního dne, 1998, 2005) a zároveň pracuje jako editorka. Dálkově vystudovala bulharskou filologii na Univerzitě Svatého Cyrila a Metoděje ve Veliko Tărnovu. Je majitelkou velkého polygrafického komplexu a plovdivského nakladatelství Žanet 45, které nyní řídí její syn Manol Pejkov. Je ředitelkou nadace Umění bez hranic, organizuje každoroční čtenářské aktivity Plovdiv čte, Mladý Plovdiv čte a literární soutěž v oblasti poezie – tzv. Cena Ivana Nikolova. Obdržela mnoho významných cen, např. řád Stara planina prvního stupně za výjimečné zásluhy v oblasti bulharské kultury a v roce 2018 cenu za celoživotní přínos v oblasti literatury pro děti (cenu Konstantina Konstantinova).[4]

Po dvou počátečních dětských knihách o vztahu citlivého dospělého k dětským přáním a nekonečným hrám Човекът с небето (Člověk s nebem, 2002) a fantazijním příběhu Чудото на сензорите. Нова приказка със стари герои (Kouzlo smyslů. Nová pohádka se starými hrdiny, 2010) začala psát řadu pohádek Malá Božana, jejichž hlavní inspirací byla láska k malé vnučce Božance. Jedná se o 5 knih z let 2012 až 2013 (Малката Божана в нощта на чудесата, Malá Božanka v noci kouzel, 2012; Малката Божана в деня на боклуците, Malá Božanka ve dni odpadků, 2012; Малката Божана в подводния свят, Malá Božanka v podmořském světě, 2013; Малката Божана и чудовището Тъмп, Malá Božanka a příšerka Tămp, 2013 a Малката Божана в магазин за смехорийки, Malá Božanka v obchodě se smíchem, 2013).

Druhá série je nazvána dvojznačným názvem Malá Velká Božana. Vnučka už nechce být nazývána malou a ohradí se k názvu knížek. Název by se dal interpretovat i tak, že hrdinkou není jen jedna Božanka, ale i babička Božana, která se často o vnučku stará. Spolu prožívají mnohá malá dobrodružství, často pocházející ze zcela obyčejné činnosti.  Jedná se o 7 knih z let 2014 až 2017 (Малката Голяма Божана и дяволчето Тук, Malá Velká Božana a ďáblík Tuk, 2014; Малката Голяма Божана и една приказка от живота, Malá Velká Božana a jedna pohádka ze života, 2014; Малката Голяма Божана и тайните, Malá Velká Božana a tajemství, 2015; Малката Голяма Божана и венчавката на гугутките, Malá Velká Božana a námluvy hrdliček, 2015; Малката Голяма Божана, когато времето спря. Какво се случи с двете Божани, Malá Velká Božana, když se zastavil čas. Co se stalo se dvěma Božanami, 2016; Малката Голяма Божана и най-щастливата Коледа, Malá Velká Božana a nejšťastnější Vánoce, 2017; Малката Голяма Божана и кентавърът Хирон, Malá Velká Božana a kentaur Cheirón, 2017).

Druhá řada pohádek se blíží více povídkám s autobiografickými prvky (líčí babiččin těžký život v dětství, chudobu v poválečném městě, počátky tvůrčího procesu) nebo příběhu ze života dětí (tropení neplech, pouliční hry, dětská tajemství, pozorování hrdliček a veverek v přírodě)[5]. Není vynechána ani intertextualita (narážky na jiná literární díla, např. na pohádky Gianniho Rodari) a výrazná regionalita (Plovdiv, Bulharsko).[6]

Bulharský literární vědec Ivan Simeonov se věnoval problematice dětské literatury a zabýval se trendy pohádky 20. století, které jsou patrné i v současné dětské tvorbě. Zdůrazňoval potřebu vcítit se do psychiky malého dítěte (motiv ztracených houslí, jejich zoufalé hledání), nutnost zachytit dětskou čistotu a naivnost (výuka v hudební škole a „děsnej šprt Octavus“) a potřebu dětské hry[7] (hra na prodavače smíchu, Petřínské bludiště).

Není nezanedbatelná ani informační hodnota pohádek, které nenuceně, ale esteticky seznamují děti s přírodními a kulturními jevy  – úloha hudby v dětském životě (např. hudba může být tak krásná, že mění náladu stejně jako počasí – viz Vivaldiho soubor Čtvero ročních období), popis rostlin a zvířat (muškát na okně, pozorování vztahů mezi hrdličkami, krmení kotěte nebo veverek).

My se zaměříme na pohádky B. Apostolovové, které jsou založeny na dialogu dvou hlavních hrdinek, dětské řeči a hře s mateřským jazykem. Budeme je srovnávat s pohádkami M. Skaly, která podobným způsobem využila dialogů starého umělce Variuse se svými houslemi, k nimž chová láskyplný vztah jako k malému dítěti a přikrývá je na noc. Naopak housličky k němu pociťují také vřelý vztah a když jej mají popsat jako umělce, vykreslí jej jako citlivou pečující osobu:

,A co umí?’

Strado začalo rychle vypočítávat:

,Hrát člověče nezlob se,

mňoukat jako kočka,

smažit palačinky, házet

pětinásobnou žabku,

střílet z praku…‘ (Skala 2005: 18).

Téma přátelství a nalezení rodiny (vylíhnutí houslí z vajíčka pohozeného na ulici v Paříži) se nese i dalšími pokračováními této čtenářsky úspěšné knihy. Vztah mezi houslistou a houslemi je stále pevnější a něžnější, dal by se přirovnat k péči o jediného vnuka. Ze Stradova pohledu zaznívá dětská naivita, se kterou si vybral vlastní rodinu. Vykazuje chování malého tvora – kotěte nebo dítěte (občas mňoukne, protahuje se jako kočka, capká, ale v restauraci se snaží o vybrané způsoby).

Když se housle ztratí, Varius je zoufale hledá, nakukuje do popelnic, ohmatává vajíčka v pekařství, podává inzerát. Jindy bez nich nechce hrát, nemůže je vyměnit za jiný nástroj, touží dotknout se jejich strun. Měsíc radí ztraceným houslím, jak najít cestu k domovu: „‚Cestu k domovu znáš. Máš ji ve svém srdci. Stačí najít tu správnou strunu a ona tě zavede před ty pravé dveře!‘ Strado se hluboce zamyslelo a pak si začalo tichounce prozpěvovat“ (Skala 2002: 52).

U B. Apostolovové hlavní hrdinkou není vždy jen děvčátko, jak již bylo řečeno při dvojí možnosti interpretace názvu díla. Jako druhá hrdinka, která se někdy mění v hlavní postavu příběhu, je uvedena babička Božana. Do rámcového příběhu je tak zasazen babiččin příběh z jejího dětství, který chce vnučce předat. V některých příbězích babička nevystupuje jako hrdinka, ale jako uvaděč děje, někde chybí a je tam přítomna jiná blízká osoba, např. ranní rozhovor s tatínkem Manolem:

– Добре, дай ѝ от бисквитите. И колко струва всичко това?

– Шестнайсет.

– Шестнайсет какво – погледна я въпросително татко ѝ.

– Ами шестнайсет – разпери ръце тя. (Апостолова 2013б).

1. Apostolovová využívá postav, které jsou nejbližší předškolnímu dítěti. Inspiraci nachází ve vlastní rodině (babička Božana – baba B., Malá Velká Božana, babičky Zlatina, maminka Jana, tatínek Manol, dědeček Ivan, dědeček Čonský nebo zkráceně Čon, jména kamarádů Stefčo, Vasko, ale i babiččiny sousedky zdětství, např. baba Neda). Kromě těchto postav se zde vyskytují i kouzelné bytosti: pokušitel, našeptávač nezbedností (čertík Tuk), učitel (kentaur Cheirón), pohádkový kamarád (příšerka Tămp). Jedná se opět o postavy, které s dívkou dlouze rozmlouvají. Jednak ji nabádají k moudrosti i k cestě za dobrodružstvím, jednak pokoušejí, vedou k neplechám. Sama si musí vybrat vlastní cestu životem. Jednou z postav je i personifikovaný čas, autorka fyziologicky popisuje trápení času – pulsující bolest procházející od hlavy do celého těla, čas vzdychá, pokouší se znovu rozejít a opět se zastavuje. Nakonec se lehce rozhýbe a posouvá se vpřed. Malou Božanku napadá, že se musel zastavit, aby se neudály špatné věci (Апостолова 2016).

Úspěch pohádek tedy nespočívá ve fabuli, ale v detailním popisu láskyplného vztahu mezi babičkou a její malou vnučkou, která neustále klade všetečné otázky, na něž statečná babička a další postavy odpovídají (Стойчева 2016: 336). Tento estetizovaný dialog nejvíce vyniká v pohádkách, v nichž je kouzelný prvek potlačen, nebo zcela chybí:

Малката Голяма Божана нахълта в лятната къща на баба си Б. като същинско вятърче и припряно занарежда:

• Бабо, дай си ухото да ти кажа една тайна.
• Чу се нещо като: дъра-бъра, бъра-дъра, бърррр.
• Нищо не разбрах, говори по-ясно. Какво е това дъра-бъра, бъра-дъра…
• Какво дъра бе, бабо? Тихо! Казах ти, че Васко скъсал въдицата на баща си и му счупил пръчката. Но баща му още не знае. Това е тайна. Тайната на Васко. Само че тихо… – и като приближи показалец до устничките си, изхвърча навън. (Апостолова 2015б).

Dialogické pohádky B. Apostolovové nesou jasné didaktické cíle, ať už se jedná o seznámení dítě s určitým jevem (např. vánoční koleda), ekologickým problémem (odhazování odpadků), nebo třeba se vzájemnými mezilidskými vztahy (láska mezi hrdličkami), jak již bylo řečeno výše. Způsob vysvětlení odpovídá věku malého předškoláka či předškolačky, především hřejivě povzbudí dítě k dalším činnostem, když dítě ví, že není na problémy samo. Autorka zdůrazňuje úlohu rodiny. Psala je s ohledem na věk své tříleté vnučky (a po té rostoucí vnučky), které byly věnovány a kterou seznamuje i s tvorbou poezie:

  – Ами сега? – извика баба ѝ.  – Трябва ми рима за паничка. Как беше? Тя си сипа смях в паничка…

 – Птичка, бабо, птичка! – смело извика малката Божана. (Апостолова 2013б).

Obě autorky pohádky umisťují do konkrétního místa inspirovaného reálnou lokalitou. M. Skala pohádky zakotvuje celoevropsky do významných center hudební scény minulých období. Hlavní hrdinové prožívají svá dobrodružství ve slavných městech či velkoměstech, kde hraje důležitou úlohu hudba (pařížská Opera v centru Paříže, cirkus, rockový klub na periferii), nebo tam pobýval známý hudební skladatel či výrobce houslí, který historii města zásadně ovlivnil. Každé z těchto míst je popsáno jako magický prostor, ve kterém se udála ta nejkouzelnější událost, zazněla tam nesmrtelná hudba. B. Apostolovové většinu pohádek umisťuje do svého rodného města, které obě hlavní postavy dynamicky poznávají, ale i ochraňují a vyzdvihují potřebu zeleně (kopec Bunardžik).

Na závěr lze říci, že pohádky obou autorek nesou jasné didaktické cíle, intencionálně jsou zaměřeny na dětského recipienta. V pohádkách jsou objasněna mnohá obtížná slova, vysvětleny i odborné termíny a hudební názvosloví. Nechybí v nich však i vrstva pro dospělého čtenáře, celkové zamyšlení se nad soudobou civilizací. V pozdějších vydáních M. Skala určitou část pohádkového příběhu obměňuje, některé ozvláštňující, poetické či komické prvky odstraňuje, aby se text zjednodušil a byl vhodnější pro malé dítě: „Cestou se housle dozvěděly, že se právě zkouší Růžový kavalír. ‚Hlavně mě moc nelechtej smyčcem,‘ prosil Strado. ‚Na to jsem hrozně citlivý.‘ ‚V Růžovém kavalíru není nic lechtivého,‘ ujistil ho houslista“ (Skala 2002: 22). Na druhé straně autorka doplnila další informace do textu, a tím jej přesytila (např. medailonek o Antoniu Stradivarim), umělecká kvalita přepracovaných vydání tak klesá. B. Apostolovová naopak nutí rodiče jako spolučtenáře pohádek zamyslet se nad tím, jaké chyby při výchově dítěte dělají a jak jej často informačně přesycují v domnění, že dělají to nejlepší. Zdůrazňuje potřebu svobodného rozvoje dětské fantazie – nepotlačované, ale zdařile rozvíjené. Velkou úlohu v jejích pohádkách hraje rodičovský a prarodičovský vzor, potřeba hrát si a smát se i v dospělém věku.

Bibliografie

Sieglová 2010: Sieglová, N. Skala, Martina. Medvídek Kuma. Nevšední putování na sevrní pól, 29.03.2010 [прегледан 28.10.2018] <http://www.iliteratura.cz/Clanek/26135/skala-martina-medvidek-kuma-nevsedni-putovani-na-severni-pol>.

Skala 2002: Skala, M. Strado & Varius. Praha: Brio, 2002.

Skala 2010: Skala, M. Strado & Varius. Sonáta pro vajíčko. Setkání s Mozartem. Praha: Mladá fronta, 2010.

Skala 2004: Skala, M. Strado & Varius ve škole Johanna Sebastiana Bacha. Praha: Brio, 2004.

Skala 2005: Skala, M. Strado & Varius a léčka Rudého abbé. Praha: Brio, 2005.

Zajac 2010: Zajac, O. Apostolova, Božana, 22.01.2010 [11.04.2018] <http://www.iliteratura.cz/Clanek/25743/apostolova-bozana>.

Апостолова 2005: Апостолова, Б. Делнична библия 2. Преживени истории. София: Захари Стоянов, 2005.

Апостолова 2012а: Апостолова, Б. Малката Божана в деня на боклуците. Пловдив: Жанет 45, 2012.

Апостолова 2013б: Апостолова, Б. Малката Божана в магазин за смехорийки. Пловдив: Жанет 45, 2013.

Апостолова 2012б: Апостолова, Б. Малката Божана в нощта на чудесата, Пловдив: Жанет 45, 2012.

Апостолова 2013а: Апостолова, Б. Малката Божана в подводния свят Пловдив: Жанет 45, 2013.

Апостолова 2013в: Апостолова, Б. Малката Божана и чудовището Тъмп. Пловдив: Жанет 45, 2013.

Апостолова 2015а: Апостолова, Б. Малката Голяма Божана и венчавката на гугутките. Пловдив: Жанет 45, 2015.

 Апостолова 2014а: Апостолова, Б. Малката Голяма Божана и дяволчето Тук. Пловдив: Жанет 45, 2014.

Апостолова 2014б: Апостолова, Б. Малката Голяма Божана и една приказка от живота.  Пловдив: Жанет 45, 2014.

Апостолова 2017а: Апостолова, Б. Малката Голяма Божана и кентавърът Хирон. Пловдив: Жанет 45, 2017.

Апостолова 2017б: Апостолова, Б. Малката Голяма Божана и най-щастливата Коледа. Пловдив: Жанет 45, 2017.

Апостолова 2015б: Апостолова, Б. Малката Голяма Божана и тайните. Пловдив: Жанет 45, 2015.

Апостолова 2016. Апостолова, Б. Малката Голяма Божана, когато времето спря. Какво се случи с двете Божани.  Пловдив: Жанет 45, 2016.

Апостолова 2002: Апостолова, Б. Човекът с небето (книга за деца). Пловдив: Жанет 45, 2002.

Апостолова 2010: Апостолова, Б. Чудото на сензорите. Нова приказка със стари герои. Пловдив: Жанет 45, 2010.

Йосифова 2013: Йосифова, Е. (съставител). Деца дописват „Малката Божана“. Пловдив: Жанет 45, 2013.

Пейкова 2015: Пейкова, Б. М. Русалката, паячето Ричи и аз – Божана. Пловдив: Жанет 45, 2015.

Симеонов 2007: Симеонов, И. Българска литературна приказка. –  Електронно списание LiterNet, 11 (96), 11.11.2007 [прегледан 13.07.2016] < https://liternet.bg/publish8/isimeonov/bylgarskata.htm>.

Стефанов 2012: Стефанов, П. Българска детска литература XX век. Велико Търново: Абагар, 2012.

Стойчева 2016: Стойчева, С. За новите дрехи на литературата за деца. София: Софийски университет Св. Климент Охридски, Факултет по славянски филологии, 2016. (Литературата. Литература за деца, 2016 (X),  бр. 17, с. 308-348).

[1] České překlady vytvořila autorka.

[2] Roku 2009 vydala další autorskou knihu pro malé recipienty Medvídek Kuma. Nevšední putování na severní pól, která je zaměřena na mezilidské vztahy a na ekologické problémy (Sieglová 2010).

[3] V Bulharsku se podobným tématem – hudbou zabývá kniha Приказка за  Ла Минор (Pohádka o A Moll) od Angela Raymonda Wagensteina, která vyšla poprvé v roce 2013 jako kniha-objekt a ve druhém vydání v roce 2014 jako klasická pohádková kniha s ilustracemi.

[4]Zajac 2010: Zajac, O. Apostolova, Božana. [22.01.2010]. [прегледан 04.11.2018]. <http://www.iliteratura.cz/Clanek/25743/apostolova-bozana>.

[5] Některé dětské příhody známe v jiném zpracování z románu Делнична библия, což je verze pro dospělé čtenáře obsahující např. i vulgarismy.

[6] Na série pohádek navazují i dvě další knihy, které byly inspirovány pohádkovými příběhy B. Apostolovové. Dopisy dětí píšících své oblíbené hrdince, které přinášejí jejich vlastní příběhy o Božance nebo ilustrace, byly také vydány nakladatelstvím Žanet 45 – Деца дописват „Малката Божана“ (2013). Druhé dílo stvořila spisovatelčina vnučka Božana Manolova Pejkovová, která vytvořila za pomoci babičky knihu Русалката, паячето Ричи и аз – Божана (2015) s vlastními dětskými ilustracemi.

[7] Симеонов 2007: Симеонов, И. Българска литературна приказка. –  Електронно списание LiterNet, no 11. [11.11.2007]. [прегледан 13.07.2016]. < https://liternet.bg/publish8/isimeonov/bylgarskata.htm>.

Mgr. Martina Salhiová

Doktorandka oboru Česká literatura

Ústav české literatury a knihovnictví

Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, Česká republika

salhiova@seznam.cz